Výuka v ALT třídách

VÝUKA NA 1. STUPNI

V první třídě se zaměřujeme na vyprávění pohádek, které v dětech upevňují důvěru v život, děti si uvědomují sílu dobra a zla. Ve druhé třídě jsou to příběhy zvířat, bajky a legendy o svatých. Zpočátku děti poznávají a píší velká tiskací písmena, ve druhém ročníku se seznamují s malými tiskacími písmeny. Děti písmena vyvozují z obrazů, písmena nejprve zažívají a potom zapisují. Čtení je pak znovupoznávání toho, co dříve poznaly tělem. První knihou, kterou si děti samy přečtou, je čítanka od rodičů.

V matematice se děti seznamují s čísly, formou příběhů zavádí první početní operace. Děti se učí chápat princip sčítání, odčítání, násobení i dělení. Pro druhou třídu je charakteristické prohlubování a rozšiřování všeho, co dostalo své základy v prvním ročníku. Kreslení forem se zpočátku zaměřuje na jednoduché oblé a hranaté formy, postupně jednoduché formy získávají svůj zrcadlový obraz, formy procházejí změnami.

Ve 3. třídě děti prochází změnou postoje ke světu a tomu odpovídají i specifická témata. Školní rok bývá zahájen vyprávěním příběhů Starého zákona. Cesta je započata stvořením světa. Tak jako si první lidé museli vydobýt své živobytí, tak i děti prožijí přípravy pole na setí obilí a čekání na úrodu. Seznamují se s řemesly, která je budou provázet po celý rok formou písní, básní,vyprávění a také výletů k různým řemeslníkům. Poté přichází epocha Stavba domu, kde děti prožijí smysl a hodnotu lidské práce. Epocha je zakončena stavbou obydlí. Všechno je potřeba dobře vyměřit, k tomu nám poslouží epocha Míry a váhy, která je součástí matematiky.

Ve 4. a 5. třídě děti blíže poznávají město, ve kterém bydlí, poté se porozhlédnou po okolí, sledují krajinu, pracují s plánky a mapami. Dále se blíže zaobírají Českou republikou ve smyslu jejích přírodních, kulturních a hospodářských charakteristik, poznávají odlišnosti jiných zemí a kultur střední Evropy. V dějepisných epochách jsou dětem zprostředkovávány obrazy o dějinných souvislostech vývoje lidstva. V centru pozornosti stojí staré orientální kultury Persie, Mezopotámie, Egypta a Řecka,
se kterými se děti seznamují prostřednictvím příběhů. Děti si v průběhu výuky uvědomují a prožívají, že lidská existence spočívá v neustálém vývoji a opakování. O majestátní zakončení dějepisných epoch se postará účast na starořecké olympiádě. Na tu se děti připravují celý rok v tělesné výchově.

V přírodovědných epochách se děti zaobírají naukou o člověku a zvířatech, avšak ne pouhým studiem členění do systému, ale zažívají zvířata v jejich přirozeném prostředí za pomoci živého
vyprávění učitele. Slavnostním zakončením je prezentace knihy o zvířeti, kterou každé z dětí vlastnoručně vyrobí. V botanice je pozornost směřována k pozorování rostlinné říše. Tak, jako je rostlina pociťována jako jeden celek se Zemí, mělo by se v tomto vztahu dítě cítit jako obyvatel Země. Pozorování směřuje do různých stupňů rostlinného života s jednotlivými vývojovými fázemi dítěte: od hub až ke kvetoucím rostlinám.

V matematice děti pracují s malou a velkou násobilkou, věnují se písemnému sčítání, odčítání, násobení a dělení, převádí jednotky. Od poznávání zlomků se dostávají až ke všem početním
operacím s nimi. Od desetinných zlomků už je jen krůček k číslům desetinným a ke všem operacím s nimi. Krásu geometrie objevují ve výtvarném zpracování. V českém jazyce děti provází různá vyprávění. Jsou tak například svědky ožívání bytostí severské mytologie. Slyšené příběhy dramatizují. Samy bohatě čtou, přednáší, tvořivě píší. Dopisují si s žáky ze spřátelené školy. V mluvnici přechází od vyjmenování vyjmenovaných slov k jejich užívání. Poznávají slovní druhy, aby některé z nich mohly poté skloňovat, časovat, správně určit shodu podmětu s přísudkem.

VÝUKA NA 2. STUPNI

Během šesté a sedmé třídy se ukazují čím dál zřetelněji převratné změny, které se odehrávají v jednotlivých dětech, ale i ve třídě jako celku. Děti kolem dvanáctého roku většinou prožívají období blížícího se či už probíhajícího vstupu do puberty. Nastávají výrazné tělesné přeměny, kterým jsou často podřízeny téměř všechny životní síly dětí. V prožívání dětí je často mnoho zmatku, ale přibývá také citlivosti a vnímavosti. Děti se pomalu stávají nekompromisními soudci svého okolí i učitelů, probouzející se smysl pro opravdovost může být až nepříjemný. Stará oddanost k autoritám je nenávratně pryč a dítě hledá vzory a ideály (často idoly), které osloví právě jeho duši. Na myšlenkové úrovni se objevuje schopnost kauzálního myšlení, kterou děti využívají, jak mohou – podvědomě se ji snaží procvičovat a uchopit pomocí ní okolní svět. Logická argumentace se tak stává téměř vášní, pro rodiče i učitele často výzvou, jak ji nezadupat, ale rozvíjet.

Vyučování šesťáků a sedmáků je charakterizováno rozvíjením schopnosti odhalovat vztahy a příčiny ve světě a zároveň hledáním vztahu k tomuto světu. Ve vyprávění v hlavním vyučování se vinou jako nit témata Starého Říma a počátků středověku, která děti prožívají i v epochách dějepisu. Zároveň se učí rytířským ctnostem a vše vrcholí nezapomenutelnou Rytířskou slavností v blízkém hradě. Později se děti ponoří do zámořských objevů, dobývání nových končin, objevování nových zemí. Děti kreslí mapy, čtou cestopisy, životopisy slavných osob, malují historické lodě a události, studují a přednášejí referáty pro třídu z různých oborů zájmů.

V epochách i cvičných hodinách matematiky děti pronikají do počítání s procenty a desetinnými čísly, pokračují tak v objevování světa menšího než jedna (po rozpadu jednoty). Objevují se základy hospodářské matematiky a ke konci dvojročí také počítání se zápornými čísly. V geometrii přecházíme od kreslení rukou k rýsování, děti objevují krásu v geometrických zákonech. V českém jazyce se děti naplno noří do gramatiky, větné skladby. Co je ale nejdůležitější, dostávají mnoho prostoru pro vyjádření vlastních myšlenek a názorů, ať už písemnou formou, nebo při čtení vlastních prací či v řízených diskuzích a debatách nad tématy vyučování i světa. Učí se formulovat svou myšlenku do slov, ale taky naslouchat slovu druhého a vyznat se v jeho myšlenkách. Důležitou roli hraje práce s řečí – ať už při recitaci či při dramatizacích. V přírodovědných předmětech děti objevují svět kolem nás a jeho zákony. Snažíme se vždy výuku stavět na pozorování fenoménů a z nich samých potom společně odvozovat zákonitosti. Co nejméně děti zatím zatěžujeme abstraktními vzorci, spíše se zaměřujeme na spojení
pozorovaných jevů s praktickým životem a zkušenostmi žáků. Vyučování nesmí přestat být zážitkem, právě naopak – ať už výuka akustiky, optiky, termiky ve fyzice, nový náhled na živly, prvky a sloučeniny v chemii, vyprávění o národech Evropy, Afriky a Asie v zeměpisu, zkoumání člověka v přírodopise, či pozorování rostlin a člověka v biologii, vše oslovuje hlavně city dětí, umožňuje jim spojit si výuku s vnitřním prožitkem. Ten potom později děti promění v hledání souvislostí a zákonů.

Třída se také neustále mění podle právě probíhajícího předmětu, chvíli je laboratoří se spoustou skleněných baněk, volně hořícími ohni a jedovatými látkami, chvíli je zámořskou lodí vezoucí opravdové vzácné koření, pak zase místní lidovou knihovnou nabízející zapůjčení knížek seskládaných z rodin žáků, jindy je „řezbářskou dílnou“ vyrábějící rytířské meče a štíty, jindy zase kuchyň, kde mistři připravují pomazánky či geologické naleziště hornin a nerostů. Učení na druhém stupni vyžaduje ve zvýšené míře samostatnou práci na školních sešitech, domácích úkolech a referátech (příprava na styl výuky na středních školách).

Žáci 7., respektive 8. ročníku vypracovávají ročníkové práce podle volného individuálního výběru. Někteří si vyberou úkol umělecký nebo rukodělný, jiní zkoumají vědecké formulování otázek, vybudují přírodovědecký řetěz pokusů apod.

V osmé a deváté třídě jsou žáci ve věku 13–15 let. Dostávají se do zcela jiného poměru vůči světu. To, co se fyzicky manifestuje jako druhá proměna postavy často enormním růstem, to zahrnuje také velmi citelnou vnitřní proměnu. Podle principů waldorfské pedagogiky se pokoušíme především vzdělat mladého člověka tak, že se vhodným způsobem odhalí to, co je v celém člověku skryto jako vloha, a na druhé straně to, co ho správně staví do světa. Ve zvýšené míře se nyní začíná rozvíjet pojmové myšlení, které usiluje o vytváření vztahů mezi jednotlivými jevy, a tím chce z odloučení, z osamělosti sáhnout po nové celistvosti. Nesnažíme se zabývat jen strukturami a výsledky odborné vědy, ale základním prvkem vědecké činnosti: souhrnným myšlením. U mladého člověka roste potřeba být samostatný, hledá a obhajuje si svůj vlastní životní styl, svou individuální cestu životem. Učitel ustupuje (obrazně řečeno) stále více stranou a do popředí odpovídající měrou vystupuje předmět. Žáci se učí pozorovat své vlastní myšlení, naučí se prožít, kdy myslí správně a kdy špatně. Každý musí nalézt pravdu sám.
V přírodovědných oborech (biologie, chemie, fyzika, geologie, matematika, ale i zeměpis apod.) se klade důraz na procvičování schopnosti pozorovat a myslet. V hodinách se rozpráví, diskutuje, jsou-li činěny závěry, musejí být plně prokazatelné. Cílem je „fenomenologicky“ usměrněné vyučování, které raději charakterizuje než definuje a které žákům umožňuje, alespoň do určitého rozsahu, pochopit a posoudit základy vědeckých oborů (dnes reprezentativních myšlenkových
modelů). V kulturně vědeckých předmětech (dějepis, zeměpis, literatura, dějiny umění atd.) se pomáhá žákům přemáhat osobní sympatie a antipatie a pokouší se jim poskytnout porozumění pro lidský osud, založené na poznání, o němž dříve nevěděli nebo si z něho nic nedělali. Usiluje se o objektivní postoj i ve sféře emocí.
Mimo výuku epochových předmětů se dále rozvíjí všestranné schopnosti v rámci výtvarné, hudební a tělesné výchovy a pracovních činností. Taktéž se zdokonaluje porozumění a vyjadřování v anglickém a německém jazyce.

Všemi předměty se prolíná téma významných osobností lidských dějin s jejichž životními osudy, postoji a výsledky snažení se žáci seznamují prostřednictvím osobních básniček inspirovaných vybranými osobnostmi, vyprávění na konci hlavního vyučování, zpracovávaných referátů atd.

Velkým celoročním projektem osmého ročníku je společné tvoření a příprava divadelního představení završené na divadelním festivalu waldorfských tříd v Písku.